Vlasta

V úterý 2.12.2025 jsme se rozloučili s Vlastou v kostele sv. Petra a Pavla v Radotíně:

Velká Vlasta. Tak se jí v turisťáku říkalo, jednoduše proto, aby se ostatním nepletla s její dcerou „malou Vlastou“. Všichni dnes však tak nějak cítíme, že za příměrem velká se skrývá mnohem víc.

Velká, protože bez jejího úsilí, obětavosti a odhodlanosti by dnes oddíl nejspíš neexistoval. Provedla ho drsnou cestou politických i přírodních turbulencí – až ke hvězdám.

Velká svým uměním získávat si srdce lidí v každém věku svou laskavostí a spravedlností.

Velká svým nadhledem i uměním žít radostně.

Velká svým pochopením pro nerozvážnosti a ztřeštěnosti mládí. Například i pro vztyčování 20metrových stožárů.

Velká svým poselstvím od táborových ohňů, abychom se k sobě chovali s úctou a vážili si přátelství. „Jen prázdná slova,“ poznamenal by cynik. Já bych mu ale odpověděl: „Přijď se podívat do kostela, až se Vlasta vydá na svou poslední cestu, rozhlédni se a uvidíš sílu přátelství, které roste ze společných zážitků, hodnot a kvete už po několikátou generaci.“

Poslední cesta. Může se však Vlasta, turistka tělem i duší, vydat na poslední cestu? Těžko. Vždy je tu začátek nějaké cesty nové – a tak jak tě známe my Vlasto, právě se na ni chystáš: máš přes rameno batoh, máš na nohách pohorky, máš modré nebe nad hlavou – a hlavně – hlavně máš nepochybně úsměv na tváři. A tak na tebe ještě zavoláme: Haló, Vlasto! Nezapomeň si pláštěnku!“

Takže ti Vlasto, děkujeme, za vše, co si nám - často i nevědomky - dala. Tak jako ty si vždy měla ve svém srdci velké místo pro oddíl – pro nás – máme i my v našich srdcích velké místo pro tebe. Přejeme ti, naše Velká Vlasto, ať ti na cestu svítí tvá šťastná hvězda – a loučíme se dnes s tebou hlasitým, trochu bolavým, a přece veselým A-hoj.