Poslední týden v srpnu nás čekal poslední výlet s našimi vedoucími do Rumunska na Fagaraš, předtím, než začneme naplno vést své družiny.
V půl desáté ráno jsem stál společně s Davidem, Matoušem, Matesem, Stůďou a s našimi vedoucími Kubajzem, Honzinou, Davincim a Honzinovým kamarádem Markem na nádraží v Radotíně a všichni jsme už nedočkavěčekali na příjezd vlaku, který nás
doveze na Hlavní nádraží.
Vyčkávání na vlak v Radotíně rychle vystřídalo vyčkávání v Praze, odkud nás čekala dlouhá cesta do Budapešti. Cestu do Maďarska jsme zpříjemňovali společným povídáním, koukáním na seriál Kosmo a v neposlední řadě psaním srdceryvných přiznání na stránku Skautská přiznání. Po zahlášení: „Budapest - vest rejl stejšn“ jsme vystoupili a vydali jsme se na nádraží Východní. Tam jsme ovšem museli pár hodin počkat a jelikož bylo už okolo desáté večer, už jsme jen odpočívali, mlsali a už se těšili do dalšího vlaku. Po zaslouženém usnutí ve vlaku nás probudila policie, která nám zkontrolovala doklady a my jsme mohli (ač dost nepohodlně) znovu spát. Ráno jsme se probudili ve slunečném Rumunském městě Medias, odkud jsme se pár přestupy dostali až skoro pod pohoří Fagaraš, kde oficiálně začala naše cesta.
Naše stoupání po červené trase bylo okolo 9 hodiny večer zakončeno v 1450 m n. mořem v cabana Suru. Díky špatné komunikaci nám chyběl jeden stan, a tak Davinci s Markem spali na verandě chaty. Kromě krásného výhledu jsme si také vyzkoušeli velkou houpačku mezi dvěma stromy.
Další den nás Kubajz vzbudil, s Davidem jsme si udělali ovesnou kaši a jelikož jsme rozmazlenci, tahali jsme s sebou i sušené mléko a kakao, ať máme něco dobrého do krku na zahřátí i my nezletilí. Uběhly 2 hodiny a my stojíme na hřebeni a kromě občasného zadýchání, skoroútoku od hlídacích psů nám bylo krásně. Tento den byl opravdu slunečný, ale okolo čtvrté hodiny začal déšť, který ustal kousek předtím, než jsme dorazili na další místo přespaní. My postavili stany a Marek s Davincim se ubydleli v červené plechové „boudičce“ . K večeři jsme si s Davidem dali instantní kuře na paprice a u vaření jsme si k plynové bombě dali aspoň boty, aby nám aspoň uschnuly.
Probudili jsme se do studeného rána, udělali si snídani a já vlezl do pohorek, které samozřejmě VŮBEC neuschly. Čekala nás opravdu dlouhá cesta, která trvala přes 12 hodin. Po cestě nám pršelo, foukalo, byla mlha, ale na oběd se vyčasilo a tak jsme si ve čtyři hodiny dali něco k snědku. Seděli jsme u krásného jezera Călțun a kdybychom nebyli promoklí, tak bychom se možná vyhecovali i ke koupání. Cesta ale musela pokračovat dál a náš cíl byl Transfagarašan, kam jsme už unavení, jak už z cesty, tak z nekonečného slovního fotbalového utkání Matouš vs Stůďa, dorazili v 9 večer. Ten večer jsme poprvé za celý výlet spali všichni v teple v chatě, do které jsme si nakoupili nějaké místní mlsky a dali jsme si hezky v klidu večeři.
Vstávali jsme hezky v poklidu, protože nás čekal den pohody a regenerace strávený u stánků. Hned po snídani jsme se sbalili a šli jsme si sednout do do „jídelního stanu“ , kde jsme i přes to, že jsme jedli tak před hodinou dali různé druhy masa, s bramborami, které jsme zapíjeli Colou, protože jsme bohužel jeli do krajiny, kde neví co je dobré, a tak jsme si nemohli dát Kofolu. (TOM Radotín finančně nepodporuje značka Kofola a. s., jen máme rádi Kofolu)
Ve 2 hodiny odpoledne jsme šli nejtěžší přechod hory z jedné strany na druhou a to tunelem skrz horu, kde na jeho konci byla chata, kam jsme se přesunuli a strávili tam čas hraním pokeru, mariáše, věštěním a jezením za trest barevného hnusu ve sklenici (viz obr.).
Ráno jsme se probudili do sychravého počasí, které přešlo v deštivé hned po tom, co jsme dojedli výborné raňajky. Tento den i přes nepříznivé počasí utekl velice rychle, protože jsme už na pozdní oběd byli v další Chatě jménem Podragu, podle stejnojmenného jezera vedle. Ubytovala nás velice milá paní, která měla ovšem velice zvláštní standardy, takže ji Honzina tak mile nenazýval. Já šel spát už tak v 7 večer, takže jsem ani nepovečeřel, jen jsem mlsal gumídky co jsem si táhnul na horší časy.
Jako každé jiné ráno jsme si dali k snídani kaši s kakaem a začali jsme se chystat na další výpravu. Ovšem dnešní poslední výstup předtím, než budeme už klesat do údolí vypadal jinak. Rozdělili jsme se na Skupinu A a B, z níž „A“ šlo nahoru na nejvyšší bod Rumunska - Moldoveanu.
„B“ ve které byl pouze Marek s bolavými koleny a Honzina, co nadával na jeho bederák, se vydalo na cestu dolů do města Victoria. Cesta nahoru nebyla tak dlouhá a za chvíli už jsme se škrábali na Viștea Mare, odkud to bylo jen kousek. Pak už stačilo jen přeskákat pár kamenů, dobře se držet řetězů a najednou stojíme ač v mlze a mokří na nejvyšší hoře Rumunska Moldoveanu ve výšce 2544 m n. m. Na cár papíru, který nám kvůli velkému větru málem ulétnul jsme napsali, že jsme zde byli , pak jsme se vrátili k Viștea Mare.
Po cestě se mi zaklínila na chvíli noha mezi kameny, bohužel o mně televize Nova nenatočila reportáž :( Po asi minutě jsme mohli jít dál a pak už jsme jen klesali a čím jsme byli níže, tím bylo kolem nás více zeleně a zvířat. Cesta probíhala klidně a pohodově, občas jsme museli čekat na Davinciho s Matesem a Stůďou, ale až na časté Kubajzovo uklouzávání na bahně bylo vše v super. V 7 hodin jsme dorazili do našeho dalšího ubytování - Valea Viștei, kde jsme si dali večeři, já jsem nafotil nějaké fotky a šli jsme spát, abychom byli čilí na další den.
Dnešním dnem končil pobyt v horách a naším cílem bylo dorazit do Victorie, odkud bychom se dopravními prostředky posunuli do Sibiu.
Tento cíl se nám po několika hodinách povedlo zdolat a za odměnu jsme si v pizzerii dali výbornou pizzu s domácí limonádou. Po naplnění našich břich jsme se odebrali k autobusové zastávce, odkud nás měl nabrat domluvený řidič a dovézt nás na vlakové nádraží. Už bylo 12 minut po domluveném čase a vlak nám jel za 10 minut s tím, že cesta trvala 10 min. Dozvěděli jsme se, že řidič nás špatně pochopil, a tak jsme se smířili s tím, že pojedeme dalším za 2 hodiny. V tu chvíli přijela velká dodávka v níž byl pán, co na nás málem zapomněl. My v bleskurychlém tempu naházeli batohy do kufru a vyjeli jsme. Po cestě pán značně vulgárně halekal na nějaké paní, které mu stály v cestě, když chtěl jet, ale i přes to jsme včas dojeli na vlakové nádraží na minutu přesně, abychom zjistili, že vlak má 40 minut zpoždění...
Když jsme se konečně dostali zpožděným vlakem do Sibiu, byly 4 hodiny odpoledne. Vlak nám jel ale až v 11 večer a tak jsem z legrace zahlásil, že v půl jedenácté sraz před nádražím a Kubajz mě vzal za slovo a měli jsme tak 5 hodinový rozchod. Prohlédli jsme si centrum města, tak i jeho okraje. Na večeři jsme chtěli jít na nějaké dobré
jídlo typické pro tuto krajinu, no a tak jsme šli do Mekáče. Rozchod utekl jako voda a tak jsme se šli vydat zpět na nádraží. Já na nádraží zvládnul rozbít keramickou píšťalku ve tvaru ptáčka, takže rodiče přišli o suvenýr, který jak jsem zjistil, jsme už stejně doma měli. Nastoupili jsme do vlaku a jelikož to byl spací vůz, mohli jsme v klidu odpočívat.
Po asi nejpohodlnějším spánku jsme se opět probudili v Budapešti, kde jsme museli přejít na druhé nádraží, odkud nám jel vlak do Prahy. Cesta zpět mi utekla velice rychle až na to, že nefungovaly zásuvky, protože jsme byli ve vozu Českých drah.
Dorazili jsme na Hlavák a hned za chvíli nám jel z 1. nástupiště spoj do Radotína.
Přijeli jsme na rozkopané nástupiště v Radotíně, žádné maminky, žádní tatínkové na nás nečekali, a my jsme si uvědomili, že vystoupením z vlaku nám skončily naše kadetské roky.
Stali jsme se vedoucími stejně jako ti, kteří nás teď několik posledních let vedli, ať už Davinci, který nám pravidelně dával inspiraci, jak vymýšlet složitější a propracovanější hry pro naše Vlčky a že z toho dítě rozhodně nemá stejný prožitek jako když si s nimi jen zahrajeme fotbal, nebo Honzina, který nám dovolil nahlédnout do těch věcí, které se musí udělat a jsou potřeba, ale nejsou tak moc vidět, ačkoli jsou potřebné. V neposlední řadě je to Kubajz, který nás vedl k tomu abychom vše, co děláme, zvládali dělat dobře a jednoduše, ale především, abychom si to užili a jak říká: „nezkazili si to žádnejma 🐷“
Za všechny ty roky co jsme spolu měli každou středu schůzku, jsem si uvědomil, že i když mi to tak vždy nepřišlo, vybudovali jsme si mezi sebou kamarádské pouto. Ne vždy jsme se na všem shodli a někdy jsme na sebe nadávali. Ale když jsme teď například šli nebezpečný úsek, kde na nás velice pršelo a špatný krok znamenal sesypání kamenů na toho pod vámi, drželi jsme neskutečně při sobě, pomáhali jsme si a bylo úplně jedno všechno ostatní. I když teď půjdeme skoro každý do jiné družiny, nemám obavu o to, že bychom se jen tak někdy nesešli.
- Boban
