Je brzo ráno, úterý 25. 8., teplota lehce chladná, ale s bundou a kraťasama se to dalo vydržet. Stojíme s Bobanem na nádraží a najednou zahlédneme Kubajze a Honzinu, kteří říkají, že vlak jede z jejich nástupiště. Poté co nastoupíme do vlaku, se v mžiku ocitneme na hlavním nádraží, odkud nám jelo Pendolíno do Ružomberoku.
Cesta Pendolínem utekla jako blesk plus nás vedoucí naučili hrát Whist. Poté, co z jsme z vlaku vystoupili, měli jsme čas si projít město, ze kterého nám později jel autobus do Donoval. Tam jsme se chvilku zdrželi, ale okolo 16 h jsme se vydali na cestu. Poté co jsme vstoupili do národní parku Nízké Tatry, nás čekal výšlap na kopec Kečka, a pak už jsme jen šli přes kopec jménem Kozí chrbát do našeho prvního nocoviště. Byl to plácek pro stan, u kterého byla chatka, která avšak byla obsazená dvěma holčinama. Poblíž se taky nacházel pramen s kadiboudou.
Další den jsme si uvařili snídani, zbourali stany a připravili se na odchod. Vyráželi jsme v 8:33 a hned takhle zezačátku nás čekal veliký výšlap na samotný hřeben Nízkých Tater. Cestou jsme přešli Veľkou Chochuľu, což byl nejvyšší bod tohoto dne. Dále jsme po hřebeni pokračovali na sedlo Ďurková, ze kterého jsme sešli do našeho druhého nocoviště. Tam se dalo zakoupit občerstvení, ale nás s Honzou zajímala pouze Kofola. Noc byla tak větrná, že nám málem zbourala stan a ani jsme se pořádně nevyspali.
Po budíčku jsme se zase nachystali na odchod a vyráželi opět v 8:33. Výstup zpět na hřeben byl náročný, ale času bylo dost. Jelikož v Tatrách panují podivné moci, tak jsme cestu, na kterou jsme měli 10 hodin a měla trvat 5 hodin, ušli za 3:30 hodin, včetně všeho kochání a čekání na fotografa Honzinu. To znamenalo, že jsme do oběda došli na přelidněný Chopok.
Tam jsme se občerstvili a rozhodli se pokračovat na další chatu. Cestou jsme si bez batohů vyšli na nejvyšší bod Nízkých Tater, Ďumbier. Pak už jsme jen sešli na Chatu generála M. R. Štefánika, kde jsme dokonce spali vevnitř.
Po klidné noci na posteli jsme si dali raňajky, vyšli zpět na sedlo pod Ďumbierem, ze kterého byl krásný výhled na Vysoké Tatry. Pak už jsme jen scházeli. Cestou do našeho kempu jsme si udělali zastávku ve velice pěkných Demänovských jaskyniach Slobody. Tímto v podstatě skončil náš přechod Nízkých Tater, ale byl pátek a my jsme odjížděli až v neděli. A tak jsme se rozhodli, že v sobotu zase trochu vystoupáme, půjdeme kolem vodopádů, a uvidíme ľadovej jaskyne, od kterých jsme hodně očekávali.
Po naší procházce, okolo krásných vodopádů, jsme se dostali k ľadovým jaskyniam. Vstupné bylo podobné jako vstupné včerejší. Vnitřek byl velice prostorný, ale led nikde. Viděli jsme ho jen jednu placku, která nás velice zklamala. Potom co jsme vylezli ven, litovali jsme lidí, kteří jdou dovnitř.
V neděli nám v půl deváté jel bus od kempu do Liptovského Mikuláše. Tam jsme strávili asi hodinu u Liptovské Mary, do které Bobo s Kubajzem skočili celí, já s Honzinou jsme si namáčeli nohy. Pak už jsme došli na nádraží a přes Púchov jsme se vrátili zpět do Prahy.
Za celý náš výlet (včetně naší procházky) jsme ušli okolo 70 km, vystoupali necelých 4000 metrů výškových, a sestoupali zhruba 4200 m. Cestou jsme viděli mnoho krásných výhledů nebo děti zaujaté našim výkonem. Taky jsme měli obrovské štěstí, že nám vyšlo počasí a pršelo jen trošku, a to zrovna když jsme spali. Bohužel nás jelo málo, takže tam nebyla taková zábava, které i tak nebylo málo.
David
